Jan Pelc
spisovatel...

Cesta z Prahy do Moskvy a zase zpátky

(do Petušek jsme se už nedostali…)

Sedíme v letadle, motory hučí, čučím z okna na mokrou betonovou plochu a napadá mě, že ta buzerace na celnici, pasovce, mě snad poprvé nevytočila. (Dokonce Lubora, mého nakladatele, kterého vezeme vyfouklého a zabaleného ve spoluzavazadle, si nevšimli. ) Snad proto, že letím do Moskvy, Poprvé v životě! Nikdy bych si na to nepomyslel, ani v nejtajnějším snu.

Moskva, to je hlavní město Sovětského svazu (jo, přesně takhle to cítím ).

V roce šedesát osm mi bylo jedenáct. Byl jsem u dědy na prázdninách, u dědy volyňského Čecha, který mě vzbudil ve čtyři ráno, odvedl mě do kuchyně, kde babička klečela na zemi, před sebou na židli stařičkou, staletími zčernalou ikonu a modlila se k ní. Hrálo rádio a hlas, hysterický, zoufalý, přesně takový, jaký jsem znal z dějepisu, z kapitoly o osvobození Prahy Sovětskou armádou, nabádal vlastence a všechen lid, aby je přišli podpořit k budově rozhlasu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že to není dějepis, ale realita. Nechápavě jsem se podíval na dědu, ten si mě vzal na klín a do babinčiných modliteb a výkřiků z rádia mi řekl: „Víš, přijeli a já to všem říkal. Co jednou Rus uchvátí, to už nikdy nepustí.“

Později jsme v trenýrkách a vytahaných tričkách běhali do městě, v pětilitrovkách naředěné vápno a holičskými štětkami, které nám dal náš holič pan Liška, jsme psali na silnice tehdy záhadný nápis: Go home Ivane! Pak přijely tanky, se strašným řevem se hnaly přes naše nápisy a zastavily jen ve chvíli, kdy pan Hepner uřízl autogenem velkou hvězdu z pomníku a hodil jim ji do cesty.

Brečeli jsme štěstím, když pan Golonka jezdil po ledě, hrál na hokejku jako na housle a MY porazili Rusáky – okupanty. Později ve mně zůstalo jako v koze: co je ruské, to je špatné. Dokonce i v exilu na dnech porobených národů (to už jsem přečetl Souostroví Gulag a spousty dalších textů o komunistické zrůdnosti na Rusi ), když někdo promluvil rusky, bylo to, jako kdyby mi dal bičem přes záda.

A teď tam letím předvádět náš film, který vypráví o tom, jak to po takové okupaci vypadá a dopadá. Z jedné strany si připadám jak kolaborant, z druhé strany jak vykopávka, která neví, co se ve světě děje.

Jídlo se jako vždy nedá jíst, pít v letadle nemohu. Teda mohl bych, ale to by znamenalo cestu na záchod, každým krokem více a více cítit váhu krabičky cigaret v kapse a na záchodě ty posraný požární čidla. Jo, já totiž ještě pamatuji doby, kdy jste nastoupili do letadla, sedli na pravou stranu do kuřáků, zapálili si a těšili se na plechovku piva…

Dívám se na obrazovku, která srovnává kurz letadla s mapou. Právě vlétáme na volyňskou Rus. Rodiště a hroby mých předků. Pole, lesy, malá zrcadélka jezírek uprostřed močálů. Přesně jak jsem si to představoval.

Už nejméně deset let se chystám, že o Volyňácích napíšu knihu. Teda nenapíšu, jen rozšířím dědovi paměti, psané tužkou a na linkovaný papír, možná i vytržený z mých školních sešitů. Letadlu to trvá pár minut, že ten kraj přeletí, ale ani milióny stránek by nestačily na to, zachytit jen část toho, co zde ti lidé prožili a vytrpěli.

Přistání mě znervózňuje jako vždy. Je to hučení ještě v normě ? Nebo nejde vysunout podvozek ? Proč ta letuška jde tak rychle, děje se něco ? Ta bezmocnost něco ovlivnit je strašlivá.

A jsme tady. Rusové vstávají ze sedaček a jdou. Nevím, jak to dělají, když tou úzkou uličkou neprojdou dva lidé vedle sebe, ale oni prostě jdou a mizí, zůstáváme v letadle sami. Kdyby to šlo, tak bych nevystoupil, počkal až natankujou a letěl zpátky. Ještě bych chyt pár piv na Ř. Celníci, kufry, všechno stejné, až na ty dva chlapy, co stáli u budek celníků a zlověstným pohledem si prohlíželi příchozí. CO TAM DĚLALI ?

Chci nasát vzduch a atmosféru letiště, ale není čas. Hned za dveřmi, které nás vpustily do života, stojí holka s cedulí festivalu. Pár anglických vět, počkejte tady, pojďte tam, za chvíli nás mladej kluk, nádhernej exemplář pravýho Rusa, nakládá do obrovskýho auta a jedeme. Teda jestli to jde jízdou nazvat. Ignácius z knihy „Spolčení hlupců“ by ho nazval latentním závodníkem. V Čechách by si ho při takové rychlosti policajti ani nevšimli. Předjíždění, podjíždění, myšky, těsary, zrcátka na pár milimetrů a pořád plný plyn.

Když jsem si v Bejrútu půjčil auto s volantem na špatné straně a vjel do toho šíleného orientálního provozu, myslel jsem si, že už mě nic nemůže překvapit. Bláhovec. Sedět a dívat se, jak nás prastarý náklaďák vezoucí v cisterně roztopený asfalt míjí jen pár centimetrů od okénka, když využil myšky auta před námi, je opravdu zážitek.

Vjíždíme na obrovské bulváry a mně se tají dech. Kdo neviděl, nikdy nepochopí. Úplně jsem se vžil do pocitu mužika z nějaké zapadlé vesnice, který prvně přijede do hlavního města a když uvidí, co jsem uviděl já, padne na kolena a zvolá „Matka všech měst!“

Dopravní zácpy jsou stejně obrovské a jak jsem později zjistil, i nekonečné, jako město samo. Konečně vystupujeme před hotelem. Dva kluci v perfektních kvádrech mi rvou z ruky malou tašku, ale jejich chůze těžce naložených šerpů mi jasně říká, abych nezapomněl na dýško. Pak jde vše ráz na ráz jako perfektně namazaný stroj. Než si uvědomím co se děje, stojíme před organizátory festivalu, na krku mi jako krávě visí cedulka, která mě opravňuje vejít do všech prostor, i když naprosto nechápu jaké prostory tím myslí. Jediným problémem je podání rukou. Natahuji ji automaticky, když mi někoho představí a já místo jeho ruky dostávám leklou rybu. Je vidět, že jim je to nepříjemné, tak se toho zkouším vyvarovat, ale najednou zjišťuji, že to nejde. Já nevím jak vy, ale mám to tak zautomatizované, a když vydám povel: „Nepodávej!“ už mu tu rybu zase žmoulám.

Pak nám představí naší tlumočnici Poli, která se o nás bude starat. Poli je zkratka jména Polina, přiznám se, že jsem o takovém jméně neslyšel. Ale nakonec, čím jsem starší, zjišťuji, že je mnohem jednoduší přemýšlet jen o věcech, o kterých jsem už slyšel, protože je jich zatraceně málo.

Malinká, krásná holka, která žila dlouho v Čechách. Mluví perfektně česky. A tak když zmizí přivítací výbor, používám větu, kterou jsem se nejlépe česky naučil já. „Do hospody! Na pivo!“

Asi jsem ji trochu překvapil, ale nakonec pochopila, že jsme opravdu Češi. Zavedla nás do hospody, která se sympaticky jmenovala Krčma Taras Bulba a byla to pravá ukrajinská špeluňka. Před dveřmi stál vyhazovač a kluk v kroji. Myslel jsem si, že když je Rusko veliké, tak bude mít i veliké vyhazovače. Tenhle byl pomenší, v černé uniformě, vysoké boty s okovanou špičkou. Kdybych si na něj lehl tak, že bych měl špičky bot na jeho pravém rameni, nedosáhl bych nataženýma rukama na jeho levé rameno. (Měřím 1.80 )

Dole měli nekuřácké oddělení a my šli do prvního patra. Tohle rozdělení je přesně to, co nechápu u bojovníků dobra, co furt ve jménu lepších zítřků musí něco zakazovat. Když si hospodští rozdělí hospodu na kuřáky a nekuřáky, není co řešit! Ale musí vidět neštěstí jiných, jinak je to nebaví.

Hospoda byla do stylovky, na stěnách fotografie lepších časů, kdy ještě na Ukrajině neřádili rudí šílenci, vše ve dřevě. Už od prvního pohledu bylo jasné, že tady půjde přežít. Ještě bude záležet na pivu. Otevřel jsem lístek na správném místě. Měli pár zápaďáckých sračiček a jejich pivo Taras Bulba. To mě nadchlo. Díky svému Volyňskému dědovi jsem nevyrůstal na klasických pohádkách, ale právě na Tarasovi. Děda o něm uměl vyprávět dlouhé hodiny a dokonce skvěle zvládal zazpívat dlouhé dumky o jeho dobrodružstvích. Bylo světloučké, vodové, ale mě už díky obrázku chutnalo skvěle!

kopyma

Chvíli putujeme po jídelním lístku, pár věcí znám z mládí, pokusím se je srovnat chuťově a pak si dám něco jako novinku na ochutnání.

Boršč zklamal. Já vím, že to bude znít blbě, ale máma dělá lepší. Největší rozdíl byl zřejmě v tom, že ona připravuje červenou řepu vedle vývaru a přidává ji až na konec. Neztrácí tak svoji jedinečnou chuť a barvu. Tady to vypadalo jak vymáchané červené froté ponožky. Ale vareniky, to byl koncert!!! Těstíčko bylo správně uvařené, ani lepkavé ani tvrdé, báječně klouzalo do krku. Náplň z jater, masa a pravých lesních hříbků, to už byla pohádka. Maso s játry dávají tu jásavou chuť, kterou jak basa tvrdí čerstvé kousky hříbků. Je to absolutní soulad, koncert geniálního umělce. Chuťové pohárky prožívaly naprostou nirvánu.

Víno jsme si objednali krymské, jediné místní produkce, které nabízejí. Ostatní je všechno ze západní Evropy a Jižní Ameriky. Vůbec nechápu proč. Je opravdu boží. Už jsem ochutnal mnoho vín, ale na něco takového se opravdu každý den nenarazí. Možná se Rusové stydí pít svoje produkty, možná to pro ně vypadá málo světácky.

Ale placení mají takzvané francouzské, jak tomu říkám. To je něco, co mi naprosto vyhovuje. Číšník přinese účet, já dám prachy, on přinese v deskách na pětník vráceno a já se rozhodnu kolik mu nechám. Žádné nasrané ksichty pingla, když máte zaplatit sto devadesát pět a máte poslední dvoukilo v kapse.

Účet byl na naše poměry mastný, ale zaplatili jsme kvalitu…

Konečně si můžeme prohlídnout pokoj. Mramor, italský design, sklo. Studené, neosobní, ale hogo fogo. Zřejmě mají pětihvězdičkové pokoje takto vypadat, já v žádném podobném nebyl, tak nemám s čím srovnávat.

Také došlo k první nehodě. Nakladatel Lubor se uvolnil na nabral trochu vzduchu. A samozřejmě první co udělal, otevřel pusu. On pořád musí brblat. Jana byla duchaplnější než já. Položila ho na zem, rozvázala provázek, rozprostřela a začala po něm skákat. Přidal jsem se. Trvalo poměrně dlouho, než jsme z něj vytlačili všechen vzduch.

Po té námaze jsem si dal z lednice jednu Coronu (když už je to placené, že ? ) a ovladačem projel nekonečného hada ruských kanálů. Je to stejná nuda jako u nás. Někde zpívá amatér a tváří se jako profík, z čehož mám být unesen, zábavné programy, kde se lidé smějí na povel a až na výjimky stejně stupidní reklamy.

Ráno se těším na snídani. Někdo mi vyprávěl, že se v Rusku snídá naložená kyselá ryba, rychlokvašky a podobné delikatesy, které by mi při ránu náramně pomohly. Ale jak známo, člověk se nemá na nic těšit. Část stolů je pokryta klasickou kontinentální snídaní a zbytek, to je nepřeberné množství sushi! To je úder na solar. V opici jsem schopen ledačeho, ale ládovat do sebe syrovou rybu je nad mé síly.

Za chvíli půjde náš film. Musím ho uvést. Věc velmi nepříjemná. Nejsem zvyklý mluvit k více lidem, než se vejde v hospodě ke stolu. Beru si to méně vytahané tričko, vyměňuji své pytlovité kalhoty strašlivého střihu za džíny. Připadám si jako mladej kluk, co se poprvé strojí do tanečních. Při tom si nahlas čtu projev. To, že jsem dislektik, při čtení přehazuji slova a písmena vím, ale když to slyším nahlas, dochází mi, jaká je to hrůza.

Polina si projev připravila v ruštině, zkoušíme to spolu a je to nekonečné. Škrtám a škrtám, až je z toho taková malá zdravice s několika fakty, o kterých si Bůh ví proč myslím, že by je měli slyšet.

Vedou nás na popravu, kino není úplně plné, ale to mě moc neuklidňuje, protože díky světlům vidím nejdále do desáté řady a zrovna v té dřepí porota.

Vážení přátelé – darazie druzja - vpálí mi Polin překlad do hlavy. Tak přesně takhle začínal Brežněv zdravici československým komoušům. Co tady, kurva, dělám ? Naštěstí na podium udejchaně vyleze šéf festivalu a tlumočí do angličtiny. Ta doba, než zase přijde čas na moji větu, mě uklidňuje. Konečně je konec, teatrálně (tak jsem si to aspoň představoval ) zvedám ruku k plátnu a říkám: „Film …a bude hůř.“ Polina opakuje a dodává za mě - děkuju. Potácím se ze sálu jak s deseti pivkama na rameni, ale jsem šťastný. Vím, že jsem si svůj výlet do Moskvy tvrdě odpracoval.

Na film se nemohu dívat, znám každou větu zpaměti, vím jaké věty vypadly a kolik scén… Kdybych měl tu moc, udělal bych ho filmem dvanáctihodinovým.

Nakýbloval jsem se k baru a dal si tolik potřebné pivo. Barman je profík, nevšímá si mě ani zdvořilým úsměvem. Těsně před přestávkou vybíhá ze sálu několik dredařů. Dávají si dvě stě gramů vodky a plácají se po ramenou, něco si nadšeně vyprávějí a pak mizí zpátky v sále. (Až později se dovídáme, že přišli jen na náš film, až do konce festivalu je už nikdo nespatřil. ) Film končí, potlesk, pořadatelé mě táhnou na tiskovku jak prase na zabijačku. Lidí, co se přišli poptat, je jak psů, ale musím říct, že mají inteligentní dotazy. Přežívám, ale strašně se těším na Tarase Bulbu.

Pozdě v noci jsme zase museli dostat vzduch z nakladatele Lubora. Je strašně nedočkavý, využívá i mikroskopické trhliny, aby se nafoukl.

Když Jana usne, opatrně se obléknu a vyjdu ven. Je hodně pozdě a z ulic konečně zmizely ty věčné zácpy. Všude je ticho a klid. Zapaluju si cigaretu a volím ulici směrem do města. Pravoslavné chrámy jsou krásně nasvětlené, vypadají neskutečně, jak z pohádky. U nějakého parku zaslechnu hovor a cinkání lahví. Mám docela strach, ale věřím, že potřebný potřebnému neublíží. Několik chlapů stojí u stánku, v ruce mají láhve vodky. Zprvu se mi zdá, že stánek vykradli a teď hodují, ale když jsem blíž vidím, že stánek má otevřené zadní dveře, kde sedí zřejmě majitel. Mávne na mě a zvedne flašku. Rozumím nabídce i ceně. Kupuji si sedmičku. Já, který naposledy vypil panáka tvrdýho před třiceti lety si zavdávám, je to krušné, ale i dobré. Za chvíli už vedeme klasické hospodské plky. Lámu ruštinu příšerným způsobem, ale každým lokem je to lepší a lepší.

„Dáš si ještě jednu ?“ zeptá se mě náhle majitel stánku. Nechápavě se dívám na svou prázdnou láhev v ruce. Zjišťuji, že jsem pěkně sťatej, ale mí společníci na tom nejsou o nic lépe.

„Jo dej si, za chvíli začne pršet, bude se ti líp sprchovat!“

Nechápu spojitost deště a vodky, ale dávám si. Za chvíli začíná opravdu pršet. Nikita vybíhá na déšť, stojí s hlavou zakloněnou a dívá se do nebe. Pak se vrací pod stříšku a mydlí se. Ostatní ho napodobují a i mě někdo vystrčil na déšť. Jsem tak spráskaný, že se neumím bránit, vůbec vlastně nechápu co se děje. Jsem namydlený, chlapi si ťukají, šťouchají do mě… „Na ex, na ex!“ Je mi všechno jedno, zakláním hlavu a láhev. Pak jdeme ulicí, vítr i déšť nás fackuje a v tom Ivan, který jde první, padá. I když to vidím dostatečně dopředu, nestačím zareagovat a padám přes něj. Splachuje mě strašlivý proud vody, pokouším se vstát, ale podráží mi nohy. Padám na druhý bok. Chlapi spokojeně řvou a válí se vedle mě po chodníku.

Okapy, pod kterými jsme se sprchovali.

Ráno se mě Jana překvapeně ptá, jestli jsem si umyl hlavu. Přiznávám se…

Jdeme do města na celý den. Podle mapy a velikosti Moskvy by to mělo být na hodně dnů, ale snad trošičku uvidíme i dneska.

Centrum asi nebude rájem milovníků vodky. Skoro nikde si ji nejde dát jen tak na občerstvení, jen tak pro radost. Všude slavné řetězce kafíren, restaurací a slavných butiků. Jen u stánků a před obchody se smíšeným zbožím (naše pultovky ), tam pár souputníků postává a k mému údivu pijí láhvového Kozla! Není to tím, že by jim tak chutnal, ale je zatraceně levnej.

Čeho si určitě všimnete, jsou chodníky. I když je pozdní podzim, všude okolo plno parků, na chodníku ani lísteček, ani kousek papírku, ani vajgl. Vůbec, představa Ruska (teda viděl jsem jen Moskvu ) jako špinavé špeluňky je dávno ta tam. Třeba hajzlík v obyčejné hospodě je ve většině případů jako sklo. Myslím, že když Moskvan přijede do Prahy, docela čumí.

Problémem je přecházení ulice. Přechod neznamená bezpečí, ale jen to, že když vás přejedou, budete mít na sobě na rozdíl od normální silnice pruhy. (A to po vás nebude rajtovat nějaký ojetý žigulík či volha, ale ve většině případů, nějaký dovezený obrovský teréňák s tmavými skly. ) Dokonce je podezírám, že když uvidí chodce ve vozovce, probouzí to v řidičích lovecký pud.

Čím více se blížíme do centra, přibývá policajtů. Tady se musí cítit bezpečně i největší strašpytel. Ale možná jsme v části města, kde se musí cítit nebezpečně každý, kdo vypadá či žije jinak, než se očekává.

Poli nás vede do Gumu. Obchoďák, výkladní skříň bolševizmu, slavný trh a hlavně úžasná architektura.

Jedno z křídel Gumu.

Už po pár metrech si začínám vychutnávat tenhle vtip:

Potká Rus Rusa, podívá se na něj a říká: „Máš skvělé hodinky, kolik si za ně dal ?“

„Deset tisíc dolarů!“

„Ty jsi vůl, kdybys šel o ulici dál, do toho nového obchodu, tak tam mají ty samé za dvacet tisíc!“

Denně jsem chodil do práce po rue Rivoli, znám dobře Champs – Elysees, viděl jsem ty vyhlášené ulice v NY, ale všechno je prd pro lidi co to milují proti Gumu. Každý obchůdek v těch nekonečných prostorách je vyhlášená značka. Zlato a diamanty tečou z výkladních skříní, patro za patrem… donekonečna. Je jasné, že Rusko je zpátky, opsalo kruh a car je zde. Když si uvědomím, že průměrný plat se plácá v Moskvě někdo kolem pěti tisíc, mám strach, aby třeba nepřišli na to, že být bohatý je zločin a všechno by mělo patřit všem. Všechno tohle bohatství by si přestěhovalo přes Rudé náměstí do Kremlu a všichni by zase měli prd.

Jo, Rudé náměstí, to je takový Karlův most v sezóně, akorát ve větším. Přitisknete ruce k tělu, jdete do předu, bouráte ty slabší a dáváte si pozor na silnější. Když se dostanete ven, přišijete knoflíky, utržené rukávy a pokračujete v krasojízdě. Jediný nerušený pohled na ty úžasné chrámy je, když vás dav přimlaskne na policejní zátarasy.

Chrám Vasilije Blaženého.

Mám toho dost. Jdeme na kafe. Našli jsme kafírnu, ve které bylo dokonce místo, ale kafe je jen vedlejší produkt. Králem je - jak jinak - sushi.

Večer končíme u Taráska Bulbovic, jak už mu můžu důvěrně říkat. Do židle jsem tu už vytlačil solidní dolík. Dávám si naprosto skvělou polévku, je to silný masový vývar, zahuštěný smetanou s pravými hřiby. Jo smetana, kdyby něco podobného podávali v EU, postavili by je rovnou ke zdi. Já mám totiž v mozku takovou protistátní věc, paměť. Mléko, které při vaření udělalo škraloup, mléko, které když jste nechali zkysnout na povrchu, udělalo slabou vrstvu žluťounkého másla, pod ním syrovátku a dole husté kyselé mléko, které když jste dali do utěrky, vyvěsili, tak vám udělalo tvaroh. Tahle ruská smetana patří jen do vzpomínek. Ve jménu dobra je přece nutné pít obarvenou vodu a říkat jí mléko.

Ke stolu, na který mám výhled, přicházejí dva manželské páry tak kolem šedesáti. Podle oblečení takoví bohatší Rusové, ale určitě ne ti z Gumu. Chvíli se baví nad lístkem a pak si objednávají. Očumuju, jsem zvědavý. Přinášejí jim misku ukrajinského sádla (přesně nevím z čeho se skládá, hledám recept, ale je to mana nebeská! ), černý chleba a litránek vodky v láhvi. Krásný zvyk, nemusí tak často otravovat pingla. Sleduji je v nábožném vytržení. Nalévají si pořádného stakana a pijí tu vodečku se stejným štěstím ve tváři, jaké jsem měl já, když jsme s bráchou jako malí kluci dostávali na Silvestra stopečku domácího vaječného koňaku. Za skleničku koňaku bysme vyměnili všechny bonbony a zmrzliny světa.

Po večeři připravujeme plán na umístění nakladatele. Nebude to lehké, mnohokrát měníme plány. Ale ani jeden není stoprocentně bezpečný.

Páry vedle si dávají další litr a k němu misky s různými vareniky. Když odcházíme, jsou u kávičky s koňakem. Nejsou opilí, jen trochu červenější v obličeji, řeč je trochu hlasitější, ale to se určitě spraví než dojedou domů. Klíčky od aut na stole říkají, že to nebude dlouho trvat.

Sedíme v kině, na filmu, který jsem chtěl určitě vidět. Je ruský a jmenuje se Devět a půl dne. Je mi strašně zle a jen představování trvá nekonečně. Extravagantní režisérka pobíhá po podiu s roztaženým deštíkem, ve zlaté čepici a představuje herce.

Film je stejně šílený jak ona. Třicátá léta, dům, byty společná kuchyně, kde si nájemníci kradou vzájemně jídlo. Dítě, kterému šlapou na flašku z mlékem, pán, co dává svoji ženu policajtovi od vedle za trochu vodky, skoro beze slov, překrývající se obrazy, hlas vypravěče a hudba. Úžasné smutné písničky veliké ruské duše. Strašně se mi to nelíbí, chci odejít, ale ono to nějak nejde. Jako kdybych byl přivázán provazem ke křeslu, jako kdyby mi nohy přirostly do podlahy. Já cítím ten film a to, že se mi nelíbí je to, že ho podvědomě ani cítit nechci, drásá mě jak drátěný kartáč na holé kůži.

(Teď, když tohle píšu s velkým odstupem, myslím si, že ten film je skvělý, ale tak zvláštní a těžký na chápání, když jsme tu dobu nezažili, že se na něj nedá koukat. )

Je poslední den festivalu. Na snídani, dva stoly od nás, sedí předseda poroty a láduje se sushi. Přemítám, že bych měl vstát, jít za ním a vyrazit z něj těch sto tisíc dolarů, co jsou jako první cena. Ale kde by se to ve mně vzalo ? Možná tak v nějaké povídce.

Večer je nabito. Spousta televizí, spousta novinářů a hostů, čestných hostů, význačných hostů a milovaných hostů. Vše se liší cedulkama na krku. Klouzaví číšníci poletují sálem s platy šampáňa a koktejly, no prostě všechno to, co v naší čtyřce nemáme. (Zaplať pánbůh! ) Cítím se jako ryba na suchu a zalézám do rohu za bar. Skvělé místo. Popelník, pootevřené okno a stačí natáhnout ruku, aby nám barman dolil skleničku.

Uvědomuju si, že stojím v rohu nového Ruska! Pánové boty z krokodýlí kůže, kvádra od italských návrhářů, za hodinky a řetízky bych si koupil barák, pusu od ucha k uchu, aby vynikly nové porcelánové zuby. Ale přesto vedle svých dam a dívek vypadají jako chudí příbuzní. Ženský element vypadá jak kdyby právě vypadl z klonovacího pásu. Výška sto osmdesát, padesát pět kilo a méně, blondýny (i když v zájmu pravdy je nutno říci, že pár černovlásek bylo ) a cenu oblečení nedovedu odhadnout. Jen mě napadlo, že v jednom obchodě Versaceho měli vyfocenou modelku v plné zbroji a tady jich bylo dobrých deset. Vypadá to, že se tyto nadženy podívají do katalogu, zabodnou prst do jedné fotky a kupují celý model. (Jak by se tady cejtila Popelka ? Ještě, že jsem si zase vzal to méně vytahaný triko. ) Ale nejvíc mě dojímají umělci. (A že jich tam bylo požehnaně! ) Poznáte je na první pohled. Na hlavě klobouk, ale cennější je nějaká hučka, ledabylé oholení, značky, značky a značky, ale náležitě poničené.

Přichází to, čeho jsme se obával. Musím na záchod, který je v prvním patře. Když už se mi valí bok, musím jít. První krok a srážka a pak další a další. Rusové v tlačenici neuhýbají. Tihle všichni byli tak sebevědomí, že o uhnutí ani neuvažují. Ale to nebylo takovéto hrané sebevědomí jaké znám z Prahy. Oni ho mají prostě v krvi, nesmírně si věří. Je to stejné jako v USA, akorát chybí to hrané kamarádství.

(Pamatuji, ( (no vidíte! ) ) jak jsme byli po devadesátém celé letadlo českých „umělců“ v NY. Tam v rámci programu pro nás universita NY udělala recepci. Stejné obleky, stejné úsměvy a k nim „Ahoj, Jan se jmenuješ ? Jo Jane já tě tak rád vidím, jak se máš ? Atd. Ve čtyři byl konec a zjistili jsme to tak, že v té chvíli zazněl dusot stovky nohou prchajících kamarádů Američanů. )

Rusové nechodí, Rusové se valí jak skály prostorem. Hlavy vzhůru, aby viděli, co bude dál. Nakonec jsem se s hlavou skloněnou dostal tam a zpátky.

Předávání mělo spád a nápad. Hodně jsme tleskali. Pak jsem si sbalil svoje prd a šli jsme k Taráskovi na poslední. Chutnalo dobře, ale kdybych seděl na sto tisíci dolarech, je možné, že by bylo ještě lepší….

Ráno jsme dali kufry do recepce, já vzal Lubora pod bundu a vyrazili jsme. Času nebylo nazbyt a tak nás Poli vedla co nejkratší cestou. Zastavili jsme se před mauzoleem. Podíval jsem se na hodinky, do příchodu uklízečky zbývalo pět minut. Čas na poslední cigaretu. Vyndal jsem ruskou se zlatým filtrem (Sobranie ). Přišla přesně na čas, odložila kýbl a koště a zmizela na kafíčko.

Jana a Poli. Kýbl a koště jsou už na scéně, v pozadí dveře k Leninovi. Do akce zbývá 30 vteřin.

Přelezli jsme řetěz, vzali uklízecí propriety a zabušili na dveře. Otevřel je znuděný voják.

Holky pustil dovnitř, ale na mě se výhrůžně podíval.

„A co ty seš zač ?“

„Já pucuju hajzly!“ Představil jsem se.

„No jo, to už dneska ženský dělat nebudou.“ Povzdechl si a já vešel.

Po mramorovém schodišti (jakém jiném ? ) jsem vyšel do prvního patra. Holky zatím nelenily.

Vrchní sarkofák byl odsunut a Jana budila Vladimíra Iljiče. Položil jsem nakladatele Lubora na zem a otevřel hlavní přívod vzduchu. Během okamžiku se nafoukl do původní velikosti.

„No to je dost! Museli jste po mě tak skákat ?“ Protáhl se a zle se na mě podíval.

„Neměl jsi skučet!“

„Tobě se to říká, ale zkus bejt takovou dobu smotanej!“

„Nechte toho dohadování! Nemáme čas!“ Okřikla nás Jana.

„Lubore, opravdu to chceš ?“ Zeptal jsem se ho s nadějí, že řekne ne.

„Jasně! Nikdo z vás si nedovede představit, jak jsem unavenej! Já si potřebuju odpočinout. Natáhnout se, spát, dívat se na lidi co se budou dívat na mě… Uhni!“ Strčil Lubor do vstávajícího Vladimíra Iljiče.

„No, no to je spěchu!“ Narovnal se Vladimír a protáhl si ruce. Lubor zalehl na jeho místo a slastí zavrněl.

„Lenine, půjdeš s náma!“

„Kam ?“

„Do Prahy. Tady už nebude místo, tady teď bude ležet Lubor!“

„Jo, Prahu znám, tam jsem se jednou strašně ožral u Pinkasů. Je to tam ještě otevřené ?“

„Určitě, ale my teď chodíme na Ř. Taky skvělá palírna. Ale teď drž hubu, musíme se dostat ven!“

Nejslabší část našeho plánu klapla skvěle. Vojákům zrovna přivezli várnice s obědem a tak jsme vyšli na náměstí.

Vladimír se zmateně rozhlédl po Rudém náměstí.

„Vyhráli jsme to ?“

„Jo, stejně jako my. Prd jsi vyhrál.“

„Já si to už tenkrát myslel. Jdeme do tý hospody ?“ Zeptal se nedočkavě.

Procházeli jsme davem lidí dál a dál od mauzolea. Vtom se Jana zastavila a podívala se na Iljiče: „Hele, tu čepici nemůžeš už nosit, mohli by tě poznat.“

„Čepici nedám, byla by mi zima na hlavu!“

„Tak si vem Luborův šátek, to se teď nosí!“

„Fakt ?“ Vladimír Iljič si nasadil šátek. Vypadal skvěle. Chvíli stál a pak tu čepici hodil za sebe. Odcházeli jsme a uprostřed náměstí zůstala ležet čepice Vladimíra Iljiče Lenina…